Paměť je plná tajemství, ale i zvláštních paradoxů. Tak například nevíme, co všechno si vlastně pamatujeme. Víme, že paměť je nějak širší a obsáhlejší, než tušíme, a víme, že toto platí i o paměti, které říkáme osobní, tedy že to platí i o té paměti, jež je nejen zárukou, nýbrž i podmínkou osobní identity jednoho každého z nás: jsme ti, kdo jsme, protože si pamatujeme, co a jak jsme prožili. Jsme sebou, protože si sebe pamatujeme a protože se v každém okamžiku skrze paměť navracíme k sobě samým. Jenže při rozpomínání můžeme tu a tam narazit na překvapivý objev, když totiž zjistíme, že paměť nějak zahrnuje i vzpomínky osobně buď zcela neprožité, anebo jen zčásti. Vedle paměti osobní existuje nepochybně i paměť kolektivní. A mezi oběma těmito okraji paměti se rozprostírá zcela zvláštní oblast velmi osobních vzpomínek na věci vůbec neprožité, prožité jen zčásti (třeba vzpomínky z dětství mohou mít tento ráz), anebo vzpomínky na věci a události prožité pouze zprostředkovaně. Sem by patřila například paměť generační, jejíž hranice jsou nezřetelné, patřily by sem i stopy v paměti, o nichž nedokážeme říci, kdo nám je vlastně v paměti zanechal, zda to byla doba, kterou jsme žili, anebo životy a vzpomínky těch, kdo nám byli anebo jsou blízcí a o své životy a vzpomínky se s námi dělili či dělí, stopy vtištěné do paměti jakoby zvnějšku, a přesto současně i zevnitř, třeba to z osudů druhých, co nás samé silně poznamenalo, střípky, útržky a fragmenty uvízlé paměti, které tu přetrvávají a domáhají se, abychom si je připomínali, protože spoléhají na to, že je nenecháme upadnout v zapomenutí. A rozpomínajíce se na tyto zasuté vzpomínky, o nichž často ani nevíme, odkud se vzaly, uvědomujeme si současně sebe.
Velký paradox paměti spočívá totiž v tom, že je rovněž místem zapomínání. Paměť není neomylná a není dokonalá: není schopna znovu zpřítomnit celou minulost bezezbytku (pak by ovšem pro nás přestala minulost vůbec existovat), je, jak se říká, velmi selektivní, uchovává jenom něco. Právě proto není pasivní reprodukcí minulosti, nýbrž je aktem, který dává minulosti smysl: pamatujeme si pouze to, co pokládáme za důležité anebo co pro nás je nějak důležité, avšak to, co je takto důležité a na čem nám záleží, je takové jen s ohledem na význam, který té či oné události přikládáme. Už sama paměť je tedy místem, kde se odlišuje významného od bezvýznamného, je místem, kde minulost dává smysl, který sama o sobě nemá a mít ani nemůže.
Bez paměti upadá minulost do zapomnění hned poté, co přestala být přítomností; paměť ji zadržuje, zachraňuje, ale nikoli na způsob nějakého skladu anebo muzea, nýbrž tak, že minulému dává žít nový život v přítomnosti jako přítomnému minulému, tedy jako minulosti, která má význam pro přítomnost. Tento jednoduchý popis fungování paměti se ale okamžitě komplikuje, jakmile si znovu připomeneme, že paměť, jakkoli kolektivní, generační či jinak nadosobní, je především paměť osobní, paměť jednoho každého z nás. To totiž znamená, že v první řadě odpovídáme za přítomnost minulého my všichni, přitom ale jeden každý z nás. Za minulost ručíme nejprve zcela osobním způsobem.
Zárukou toho, že minulost nebude zapomenuta, je tedy nejprve naše osobní paměť - a existuje-li paměť kolektivní, existují-li dějiny, je to jen proto, že ten či onen člověk nechtěl anebo nechce to či ono zapomenout, že se chce rozpomínat a že si přeje, aby to, co si pamatuje a co je pro něho důležité, se stalo součástí jeho přítomnosti. Říkáme-li, že to či ono nechce být zapomenuto, znamená to, že je tu někdo, kdo si nepřeje, aby se tak stalo.
Bára Mrázková a Filip Láb se rozpomínají právě na takové stopy, jež v jejich paměti zanechala doba, se kterou se jejich generace setkala ve chvíli, kdy tato doba končila. Jejich projekt je ale právě v tomto ohledu nesmírně originální, protože se i přesto rozhodli spoléhat především na osobní paměť - svou vlastní i svých vrstevníků, s nimiž je spojuje právě jen tato zkušenost-nezkušenost. Rozhodli se spoléhat na útržky uvízlé v paměti, oživit je rozpomínáním, vrátit se do míst, kde se minulost odehrávala a tady lovit podobné stopy v paměti jiných, přimět druhé, aby si oni ze své osobní paměti vybavili třeba i sebenepatrnější detaily, ale nikoli proto, aby se dozvěděli, jaká tato minulost skutečně byla. Její rysy odečítají výhradně z toho, jak poznamenala je samé a druhé, kteří mají obdobnou generační paměť. Jejich projekt je originální proto, že nejvíce důvěřují právě polozasutým střepinám vzpomínek. A že se nesnaží uplynulý čas restituovat: jejich snahou je dát nějak najevo, že doba, kterou prožili spíše jen zprostředkovaně, je přesto jejich a že právě proto nesmí být zapomenuta, že toto je jejich osobní úkol, neboť svou cestu ke stopám minulosti podnikají sami za sebe, o své vůli, a nikoli proto, aby na jejím konci byla neosobní rekonstrukce minulosti. Odtud je pak pochopitelné i ono zvláštní a vlastně krajně paradoxní spojení paměti a fotografie: minulost se nedá fotografovat a paměť tu není proto, aby si pamatovala přítomnost. Spojí-li se však oba tyto "nástroje", je výsledkem cosi, co lze jen obtížně pojmenovat přesným slovem, totiž právě fotografie paměti, osobní svědectví o dějinách, jejichž obraz je zlomen prizmatem vzpomínky, jež je ale nutně fragmentární - a přesto do té míry intenzivní, že na ni nelze zapomenout. Neboť fotografický snímek až ostentativně dává najevo: toto je přítomnost.
Protože ale fotografický aparát drží ruka někoho, kdo je nadán osobní pamětí, je jeho objektiv schopen spatřit stopy minulosti v přítomném čase. To není minulost, která se ještě jednou vrací, to je minulost zcela osobní, protože osobně aktualizovaná. Za její pravdu ručí paměť obou fotografů.
Doc. Miroslav Petříček, Dr.
